Koyamas family

Po Stromovce jsem dobře zregenerovala a v Jirkově to byla taková duševní procházka krajinou s nádhernými výhledy a pouze jedním okruhem, na kterém se pohybuji vlastně sama. Navíc jsem nebyla jediná z bláznů ze Stromovky, kteří se odměnili čtyřiceti dvěma kilometry s převýšením téměř osm set metrů.

Zároveň to byl maratón v tréninkovém tempu. Nekvalifikovala bych ho jako výklus, jak ve svém článku uvedl Vefis. Taková frajerka zatím nejsem. :) Ale byl to běh s délkou, ke které se v obyčejném tréninku nepřiměji.

Na start jsme přijeli, bohužel, na poslední chvíli, a tak mi dost chybělo rozklusání. Jen tak tak, že jsem viděla start maratónu na horských kolech, který proběhl pět minut před startem našeho běžeckého maratónu. Po startu se vybíhal mírný kopeček, do kterého se všichni euforicky hnali. A já s davem. Tepajícího srdce jsem pak dlouho měla plnou hlavu a tepovka mi nechtěla klesnout. Až na 45. minutě se mi najednou ulevilo. Obvykle se rozebíhám kolem osmého kilometru, což čtyřiceti pěti minutám běhu celkem odpovídá. Od teď se mi běželo snadno, přestože to byl slušný stoupák. Měla jsem strach, co si na mě nohy po dvanáctihodinovce vymyslí, ale byly OK. Nohy běžely.

Původně to vypadalo na slušné vedro, ale už po čtyřiceti minutách, jakmile jsem vběhla do lesa přírodní rezervace Jezerka, stromy vytvořily pěkný chládek. Po pár dalších minutách jsem uviděla dvě cyklistky se startovními čísly tlačící své bicykly. Předběhla jsem je. Mohutné a vysoké stromy tu vyrobily velké zásoby stínu a chladu. Začala mi být zima. Jsem tak zimomřivá nebo se našel ještě někdo, komu tu bylo chladno?

U občerstvovaček jsem nespěchala. Na třetí (na rozcestí pod Liščím vrchem), kde už jsem měla za sebou největší stoupání, byla informace, že do cíle zbývá 28 km. Ohromné číslo na to, že jsem na trati už přes dvě hodiny. To jsem rozeběhla možná až moc opatrně, budu ráda, když vůbec do cíle doběhnu pod 5 hodin. Jenže já pořád čekala nějakou zradu. Nějaké následky po dvanáctihodinovce. A ono nic. 

Nahoře už nebránily mohutné a vysoké stromy v nádherných rozhledech do podhůří s malebnými vesničkami a větrníky (pak že hyzdí krajinu). Svítilo sluníčko, opalovala jsem se, ale přesto mi vedro nebylo. Foukal studený vítr. A cesta stále mírně stoupala.

Na 903 metrů vysokém vrcholu Lesné, nejvyšším místě tratě, začalo strmé klesání. Pak přišel krátký stoupák a pak zase dolů a tak dokola až k pátému občerstvení. Mezitím mě z kopce předjely ony dvě cyklistky a pozdravily mě. Taková maličkost a jak potěší. Vidina času přes 5 hodin mě přiměla ke zrychlení. Náladu mi vylepšil i moment, kdy jsem jeda velmi lehoučce předběhla 2 běžce veterány. Na obloze se začínala kupit tmavá oblaka a já si vzpomněla, jak před 3 lety začalo pršet, když mi zbývalo do cíle 12 km. Pro jistotu jsem ještě zrychlila. Ještě za sucha jsem začala dobíhat jednoho chodícího běžce (s botami v rukách), kterého předcházel druhý běžec. Snažila jsem se je povzbudit. Po několika stech metrech mi proběhlo hlavou, že by možná bylo účinnější jim ukázat mračna a říct, že kdo bude v cíli dřív, míň zmokne. Historie s počasím se opakovala, letos začalo pršet o pár km později, 7 km před cílem. Silnice vedoucí z kopce mě sama rozebíhala rychleji a rychleji. Déšť mě hnal taktéž. Za další 4 km jsem mraku utekla a pán u občerstvovačky mě ocenil hláškou, že vypadám, jako bych běžela teprve na začátku maratónu. Rychlé tempo se mi podařilo udržet až do cílové rovinky (posledních pět kilometrů jsem běžela průměrným tempem 5:05 na km), takže jsem jen tak tak zaběhla letošní nejlepší čas na maratón, který jsem si přivezla před týdnem ze Stromovky. Ó, kde jsou ty doby, kdy jsem všechny maratóny v roce dala nejhůř do 4:15 hod. 

Z organizačního hlediska musím obzvlášť pochválit občerstvovačky, protože byly plné dobrůtek i pro nás běžce na chvostu startovního pole. Je zde zajímavý systém odpočítávání odběhnutých km, resp. na občerstvovačkách je vždy údaj o počtu km, které zbývají do cíle. Ze začátku je to sice depresivní, ale ke konci to už pěkně ubíhá a člověk si ani neuvědomí, že je vlastně na 35. km a že by měla přijít krize. Sledovat si mezičasy stejně nemá smysl, tento závod je absolutně neporovnatelný. Přesto se tu dá zaběhnout pěkný čas, i já tu mám 4:11 (v porovnání s osobákem 4:03 je to opravdu dobrý čas). Rozhodně jsem i letos zaběhla přesvědčivý negative split. Druhá půlka byla v mém podání výrazně rychlejší než první (i když jsem si nevšimla, kde vlastně ta půlka byla).